Linda Mikolášková
S českým pasem žiju v Praze v tzv. Malém Berlíně. Text píšu na Kapverdách, ale rozepsala jsem ho v Lisabonu. Můj partner je pravý Berlíňan, jeho maminka ale byla z Moskvy. Pracuje pro německou televizi, která natáčí v Čechách kriminálky. Televizi doma nemáme.
Vychováváme spolu moji dceru Mayu, jejíž biologický otec pochází z Řecka. S Konstantinem, mým drahým Němcem, mluvíme anglicky, na Mayu česky a německy rovným dílem. Maya si právě u moře hraje se švýcarskou holčičkou, jejíž tatínek má maďarské jméno Janós. Než jsem otěhotněla, pracovala jsem s lidmi z dalších patnácti zemí světa v německém projektu pro školy, kriminály, polepšovny a nizkoprahové služby, zaměřeném proti násilí a rasismu, který před dvaceti lety přivedl do chodu Švýcar Till, kdysi student polského divadelního režiséra a teoretika Jerzyho Grotowskeho. Projekt dramaturgicky vedl polsko-německý režisér Arek. S jeho dalšími projekty jsem projela Německo, Polsko, Litvu a Tyrolsko. S divadelním spolkem Amanitas v létě často vystupujeme na divadelních festivalech po celé Evropě. Letos se pracovně chystám snad do Itálie, Maďarska a na Slovensko. Brousím si zuby vyrazit zas do nevadské pouště na festival Burning Man.
Nejdřív ale pojedu za babičkou do Písku ukázat jí, že už konečně umím svíčkovou i s brusinkovým terčem
Prababička mívala na zdi Masaryka, můj milý v kuchyni Gorbačova. Já mam roky nad psacím stolem mantru WE ARE ONE. Na cestách musím s cizinci volit jiná témata než fotbal, pivo a erotická filmová produkce, o kterých v souvislosti s naší zemí už někdy slyšeli. Já pivo nepiju a o ostatních „atributech” definujících naši zemi zbytku světa nemám a asi nikdy nebudu mít žádné povědomí. Naštěstí se dá vytáhnout z národního rukávu ještě Havel, Charta 77, Čapek, Kupka, Dvořák, kinematografie, loutkářství a vše ostatní krásné nebo posvěcené svobodou slova.
Umění je moje náboženství, svoboda životní krédo a tolerance neochvějná hodnota. Po pravdě bych byla nejradši, kdyby hranice neexistovaly vůbec. Považuji je z podstaty za limitující. Pokud ale nějaké být musí, tak s vděkem přijímám evropanství.
