Jana Frolcová
Z dětství si pamatuji asi tolik, co každé dítě. Třeba ten pocit sevřeného žaludku, když jsme jeli každý rok na Slovensko a u hranic ustáli řadu i pohledy policistů. Jinak jsme ale skoro necestovali.
Na gymnáziu asi tak v kvintě jsme měli výměnný pobyt se studenty z Německa. Nejprve přijeli oni k nám. Dostala jsem do našeho tehdy nezatepleného paneláku Kathy. Byla moc sympatická. Pro Kathy jsme přijely autem. Škodou 120. Pamatuju si její vytřeštěný výraz, když otevřela rozvrzané dveře. Takové auto asi neviděla.
A v tu chvíli jsem se zastyděla, že jezdíme starou šunkou.
A pak jsme my přijeli za nimi. Nevybavuji si tu značku, ale to auto bylo velké. Fakt velké, moderní. A takových aut tam bylo spoustu. Došlo mi, proč se říká, že zaostáváme za západem.
Uběhlo asi šest let a já jela do Německa zas. Tentokrát do Berlína studovat si díky stipendiu na univerzitě. Jela jsem tam Volkswagnem. Nikdo mě nezkoumal, jestli to na pasové fotce jsem fakt já. A máma mi psala e-maily ze zateplenýho paneláku.
